Františku, máš můj obdiv. Já si to zažil jen pár měsíců (ještě že existuje vzdálený přístup a může se pracovat z domu) a teď je hlavní tíha na sestře. Držím palce.

Aleno, Jano, Honzo, Šárko, Mariane, Zdeňku, Pepíku a Milane, moc si vážím vašich pěkných slov, zdaleka však hlavním hrdinou nejsem já, ale sama babička, moje žena, a pečovatelé. Ti se perou s nepřízní osudu v první linii. Já pomáhám, a jak říká Šárka, poctivě to dokumentuji. Zvlášť bych poděkoval Adolfu Zikovi a Zdeňku Kamrlovi, že mě vlastně oni přiměli k takovému týdnu pro Seznam. Bylo to těžší než běžný týden, měl jsem podat obraz opravdového života s jeho trablemi. Jsem rád, že jsem tuto výzvu přijal. Děkuji všem.

Hluboký, lidský příběh.

Hluboká poklona, Františku...až jednou, chtěl bych mít poblíž takového bližního, jako jsi Ty...jsi dobrý člověk...

Jo, s tím uzavřením do sebe jsem to měla jako Jana..., až WOL mě naučil o tom mluvit otevřeně, protože to (bohužel) patří k životu... Ale Františku nakoukla jsem sem ještě jednou proto, abych Ti napsala, že jsi úžasný ve všech těch profesích, které máš napsané v názvu tohoto týdne. :-)

Františku já smekám ... BRAVO ...

Jako Honza... Jste frajer, máte můj obdiv!

..a hlavně poctivým dokumentaristou a obětavým člověkem:-) Františku, vážím si Tě za to!

Silný týden. Držím pěsti Františku, ať vše zvládáte.

Františku taky smekám já mám za sebou nepřetržitou péči o svoji maminku která jen ležela a dala jsem jí důstojný odchod od nás a vím že si taky ani neuvědomovala že jsem to já bylo to dost těžké 4roky jsem se nevěnovala svojí rodině jak bych měla ,přišla jsem o svojí vysněnou práci po MD, ale byla to moje maminka a ničeho nelituji za několik slziček jen jsem se trochu uzavřela držím palečky ať to zvládnete a týden záživný jo v Praze je blaze :-).........

Františku, moc hezky jsi zachytil tento týden..., vnoučata jsou úžasná. Vidím, že už máte babičku doma a hluboce před vámi smekám. Domácí péče není vůbec jednoduchá ani s pomocí Charity. Kromě jiného mám za sebou celých pět let, kdy jsem dennodenně docházela k rodičům a od rána do večera pomáhala tatínkovi v péči o mojí maminku, která mě někdy ani nepoznávala... Nejhorší bylo, že nechtěl doma nikoho cizího a tak jsme pečovali sami dva včetně koupání v červené nafukovací vaně... Přesto na tu dobu ráda vzpomínám, mám alespoň čisté svědomí a zažili jsme spolu i legraci... Tatínek pak nečekaně zemřel po krátké těžké nemoci a maminku jsme ještě stačili společně umístit do Domova pro seniory se zvláštní péči, protože sama bych tu péči nezvládla... Moc vás zdravím a držím vám palce, ať tu péči zvládáte v relativní pohodě. :-)