O projektu

Fotografie vyvolává mnohem větší vzpomínkové pocity než pouhá optická paměť. Při pohledu na fotografii, byť starou několik let, se člověku může vybavit konkrétní vůně, teplota, barva, atmosféra, atd. Adolf Zika, autor knihy One Year Of My Life, která byla inspirací celému nápadu, došel osobním výzkumem k zajímavému výsledku, a to, že nejvýznamnější a nejsilnější vzpomínka vzniká při pohledu na devět fotografií, jenž jsou systematicky a kreativně nafoceny v jeden den za sebou v časových odstupech závislých na dané situaci. S trochou nadsázky se vlastně jedná o nejrychlejší a nejkvalitnější způsob návratu do minulosti!

Základním stavebním kamenem celého projektu je pak časový úsek jednoho týdne v životě jedince, žijícího kdekoli na naší planetě. Týden, který čítá sedm dní, z nichž každý má pro nás jiný význam, jiný barevný nádech, jinou vůni, jiný smysl a jinou intenzitu energie. Tento časový úsek je nejcharakterističtějším časovým úsekem pro člověka z pohledu různorodosti jeho konání a chování. Lidské konání je chtěně či podvědomě k tomuto úseku nastaveno, a proto je obrazová reportáž z něj nejvíce výpovědná.

Každý účastník se stává originálním článkem, nezapomenutelným spoluautorem celého dokumentárního cyklu nekonečné mozaiky lidské originality, gigantické fotoknihovny lidstva ve 21. století.

Důležitým faktorem je však osobní kreativita jedince a schopnost vyjádřit v devíti fotografiích denně náplň a obsah dne. Dát pocítit skrze fotografie, zda-li se jednalo o den radostný, veselý, smutný, tragický či úplně obyčejný.

Každý tvůrce jednoho týdne má při uploadu možnost napsat text v určité délce pod každý jednotlivý den. Tímto může zdůraznit význam či vážnost situace, či jen dokumentačně popsat svůj každodenní život. Texty pod obrázky dávají celé věci druhý rozměr a mnohdy mohou mít sdělující a velice významný charakter. Jedinec tak může vyslat jakousi zprávu do celého světa.

Historie projektu:

Autorem myšlenky je umělecký fotograf, režisér a producent Adolf Zika, jenž má za sebou několik velkých fotografických projektů a celovečerních dokumentárních filmů. I přesto, že jeho kariéra začala vítězstvím v dokumentární soutěži profesionálních fotografů, tak později jako umělecký fotograf u sebe velice nerad nosil fotoaparát, stejně jako nerad fotografoval lidi a život kolem sebe. Důvod byl jednoduchý - jednoduše se styděl, styděl se obtěžovat svět kolem sebe a vůbec neustále někomu máchat fotoaparátem před nosem.

Kořeny celého nápadu pak sahají do roku 2006, kdy Adolf Zika dostal od společnosti Leica kompaktní fotoaparát D-Lux 3, aby si na sebe vzápětí ušil bič. Druhý den na to, 6.listopadu toho roku Adolf Zika zahájil jeden z nejnáročnějších projektů své kariéry. Rozhodl se, že po dobu jednoho roku nesundá fotoaparát ze svého těla. Kompaktní fotoaparát ho provázel 24 hodin denně ve všech životních situacích. Následně pak celý projekt zavěsil na tajnou adresu na internet a sledoval, jak na něj budou reagovat jeho přátelé, rodina či známí. Výsledek spustil lavinu zájmu na obou stranách a Adolf Zika se o celou věc začal zajímat z psychologicko-sociologického hlediska.

Po skoro třech letech pak v rozhovoru se svým letitým přítelem a excelentním programátorem, Slovákem Radem Korpou přichází na myšlenku, kterou společně upravují a modelují k obrazu svému. Z tohoto setkání později vzniká projekt Week Of Life. Poté, co několik měsíců pracují na vývoji, absolvují desítky hodin rozhovorů, diskuzí i vášnivých hádek, potkávají třetího do své party, Čecha s argentinským pasem, který udělal kariéru v Německu a dnes trvale žije v USA, Tomáše Löwyho. On byl ten třetí díleček, jenž pak symbolicky dotvořil ucelené logo projektu, který má ambice změnit naše povědomí o naší planetě a o nás lidech. Dostaneme realistickou dávku toho, jak žijeme, jací jsme a kam míří naše životy a naše další kroky. To vše bez obalu, bez pozlátka, bez zkreslení sdělovacích prostředků.

Filozofie přispět a poslat tím myšlenku dál:

V projektu Week Of Life jde o základní myšlenku přispění do „světové fotoknihovny lidstva“, o to, aby si pokud možno co nejvíce uživatelů a návštěvníků uvědomilo, že pokud sami přispějí, pokud sami vyfotografují svůj jeden týden života, že se tím stávají jeho nedílnou součástí, že tím vlastně jednou provždy přispívají do společného pokladu, který zde zůstane navěky jako odkaz pro další generace. Pokud tak jedinec jednou učiní a pošle celou myšlenku dál, tak na základě právě třeba jeho či jejího konkrétního týdne si někdo jiný na druhé straně zeměkoule uvědomí něco, co mu následně může změnit názor, mínění, pohled na věc a nebo i celý přístup k životu.

Projekt WEEK OF LIFE si neklade za cíl nikomu krást osobní volno, drahocenný čas nebo jakkoli vstupovat do jeho soukromí. Naopak, i přes internetové médium si ceníme práva na soukromí více než kdokoli na síti. Každý sám má možnost položit laťku svého soukromí tam, kam chce, a my ji budeme respektovat. I to totiž ukazuje, jak rozdílný pohled na náš život a na svět můžeme mnohdy mít. Proto i člověk, který se naprosto neslučuje s myšlenkou nechat někoho jiného nahlédnout do svého osobního života, může ale přispět svými devíti fotografiemi denně a to tak, že způsob, jakým pojme svůj set, nemusí vůbec znázorňovat konkrétní věci, lidi, okolnosti. Prostě může jen používat barvy, pocity vytvořené fotografií, prostě výtvarno, jaké nám fotografie v dnešní době dává! Na opačné straně může oproti němu stát třeba jedinec, který v upřímném až drsně realistickém fotografickém ztvárnění svého života vidí očistu, sebereflexi či poznání sebe sama. To vše je jediná cesta přispění do největšího dokumentárního projektu lidstva.

Jeden rok mého života ve 3285 fotografiích od Adolfa Ziky